Obsah stránky je chraněný autorským právem. V případě zájmu o fotografie, článek neváhejte kontaktovat admina stránek. Email: tomas.zerhau@zerho-galerie.cz
logo

Neočekávaná cesta do Prahy

Určitě každý zná ten pocit, když ví, že má před sebou tři dny volna a neví, co podniknout. A tak vymýšlí různé scénáře kam a jak vyrazit? Právě v takovou chvíli vznikají ty nejvíce spontánní situace, které si ani nedokážeme představit. A přesně to se mi nedávno stalo.

Seděl jsem tak v restauraci a přemýšlel jsem, kam se vydám? Neměl jsem lepší nápad, než se podívat na internet, kolik stojí Flixbusem cesta do Prahy. Ve chvíli, kdy jsem viděl tu směšnou částku, a věděl jsem, že autobus odjíždí za pár minut, neváhal jsem a objednal jsem si lístek. Doběhl jsem na autobus a tak se cesta do Prahy, která byla pouhou myšlenkou, stala skutečností. Neměl jsem zajištěné ubytování, ani program. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: „Tak já jedu do Prahy?!“ Až po hodině cesty v autobuse jsem si začal uvědomovat, že do Prahy přijedu k večeru a že bych si měl začít shánět ubytování. Měl jsem jen dvě volby. A to buď hotel, který mi ale přišel hodně drahý, nebo zkusit zkontaktovat své známé v Praze, jestli u nich můžu jednu noc přespat. Což bylo dost vtipné, když jsem všechny obvolával a nikdo nebyl zrovna dostupný. Napadla mě možnost, že přespím v hotelu nebo se večer po pár hodinách v Praze otočím a pojedu domů zklamaný. A v tu chvíli přišla má záchrana v podobě přijatého hovoru od mého starého známého z Prahy, který tam už několik let žije. Ani nevíte, jak mi spadl kámen ze srdce, že mám kde spát!

Ve chvíli, kdy pro vás píšu tento článek, sedím ve vlaku z Kladna do Prahy, kde mám velké plány, co podniknout. Počasí nevypadá, že by mi moc přálo, ale stejně se nenechám odradit od krásného výhledu a od jízdy lanovkou, které mě čekají na Petříně.

0
0
0
0
0
0

Po příchodu na Újezd, odkud lanovka na Petřín odjíždí, jsem měl obavy, že počasí bude ještě horší, než vypadalo při příjezdu do Prahy. Ale opak byl pravdou. Jen co jsem vystál frontu na lanovku a vyrazil na Petřín z nástupní budovy, byl jsem mile překvapen. Z hnusného a sychravého počasí se během pár minut stalo krásné, slunečné, ale větrné počasí, které mě od výšlapu na Petřínskou věž neodradilo. Právě naopak, nakoplo mě, abych vystoupal po nespočtu schodů do prvního patra rozhledny. Po otevření dveří jsem uviděl krásný výhled a uvědomil jsem si, že mi počasí opravdu přeje. Vůbec se mi nechtělo dolů, ale věděl jsem, že do nejvyššího patra nevystoupám. Strach z výšek mě přemohl. I přesto jsem měl obrovskou radost, že jsem se odhodlal vystoupat aspoň do prvního patra Petřínské rozhledny. Poté mi nezbývalo nic jiného, než se svézt lanovkou zpátky na Újezd, kde na ni čekal nespočet lidí. Dost se mi ulevilo, že jsem tak velkou frontu při jízdě na Petřín nezažil.

0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0

Po Petřínské rozhledně mě čekal zasloužený oběd, na který jsem šel do obchodního centra Flóra. Dlouho jsem uvažoval, do jaké restaurace či fastfoodu si zaskočím dát něco k jídlu, ale nedalo mi to, a když jsem uviděl Pizzerii Detaillo, tak mi bylo jasné, kde strávím čas na oběd.

Mají opravdu velký výběr jídla a pizzy, ale co mě zaskočilo nejvíc, bylo to, jak rychle byl oběd hotový. Pocit z jídla byl opravdu famózní, lepší pizzu jsem nikdy v životě nejedl, jen se možná někomu může zdát trochu dražší.

0
0
0

Oběd byl za mnou a zbýval mi poslední bod na seznamu věcí, které jsem chtěl v Praze stihnout. A to největší hračkářství, ve kterém jsem kdy byl. Jenže cesta k němu nebyla tak růžová, jak se mohlo na první pohled zdát. Nebyl bych to já, kdybych nezabloudil. Splést si zastávku metra, to bych ještě pochopil. Jenže já jsem si nespletl jen zastávku, ale kompletně se mi povedlo poplést náměstí. Místo abych jel na Václavské náměstí a pak šel kousek pěšky, vydal jsem se jiným směrem, na Karlovo náměstí. Po krátkém bloudění jsem konečně dorazil do hračkářství, které zvenku vypadalo dost malé, ale když člověk vstoupil dovnitř, byly to obrovské prostory. Hned uprostřed největší místnosti byl obrovský kolotoč, který určitě všichni znáte z amerických filmů. Po okrajích byly hromady hraček. Hráli si děti i dospělí. Byl to opravdu krásný pohled. Všude byla cítit pozitivní energie a radost dětí. Popravdě vám povím, hned jak jsem uviděl lego, vzpomněl jsem si na své mládí, kdy jsem z lega stavěl kdejaké výtvory.

0
0
0

Moje cesta tímto končí, cestu domů vám popisovat nebudu, každý ví, jak to s ní je. Tolik věcí, co by chtěl člověk za ten den stihnout, ale den není nafukovací.

A mé pocity z Prahy? Jezdím tam každý rok a nevěřím, kolik věcí jsem ještě neviděl. Kolika věcí jsem si nevšiml? Hlavně mě překvapuje, jak jsou lidi v metru jak křečci, slyší přijíždět metro a hned běží, jako by se tam rozdávalo něco zdarma. A také Pražáci pořád někam spěchají, jako by čas byl jejich nepřítel, a přitom není. Nebo je? Ale viděl jsem i hodně krásných gest, třeba pustit těhotnou ženu nebo starší lidi si sednout v metru. Nechci být na Brno přísný, ale nevídám to tu skoro vůbec. Praha je a vždy bude centrem Evropy, můžete tam potkat tolik různých lidí a národností. Mám Prahu rád a rád do Prahy jezdím. Takže je velmi pravděpodobné, že tam uspořádáme nějaký sraz, ale to je zatím předbíhání plánů. Děkuji všem, že jste článek dočetli až sem. Budu rád, když se spolu potkáme přímo na mých cestách nebo zde na webu.

P.S.: Toto je první cesta, kterou mám za sebou a mnoho dalších je přede mnou. A jak jsem slíbil, na webu vás čekají velké změny!